1. Já
sám pozdě večer jsem do sálu vešel,
sedl za stůl a uslyšel
smích,
krásná se zdála a na mne se
smála,
já se zeptal, jak říkat jí
smím,
jestli chceš, tak mi tykej,
a jak chceš, mi říkej,
máš-li touhu, tak líbat mě
smíš,
a bílá jak svíce už neřekla
více,
já se díval, jak sedá si
blíž.
2. Pak jsem ho spatřil, on k
silákům patřil,
a vzápětí zamířil k nám,
já cítil, jak blednu a dech
můj se krátí,
já malý byl a byl jsem sám,
to, co potom se stalo, mě
úplně vzalo,
měl začít a právě mě zbít,
však zničil mé plány, řek'
namísto rány
slov pár, dodnes slyším je
znít.
R: Řekl jí:"Lásko, mně
ubývá sil,
já říkal si dávno, že bídným
jsem byl,
já cítil se králem, teď
chudák jsem málem
a v mlhách se ztrácí můj
cíl,"
řekl jí:"Lásko, mně
ubývá sil."
3. Dál vím, že zmizel jak
spadané listí,
ale jeho stín nezmizel s
ním,
my dál tu hru hráli a ve
dveřích stáli,
i tam s námi stál ten stín,
byla krásná jak nebe, já
slyšel sám sebe,
jak si říkám, že nepůjdu
dál,
teď nevím nic o ní, jen
hlavou se honí